Momentálně máme na škole 16 interaktivních tabulí. Všechny jsou umístěné v kmenových třídách. Znamená to, že jakýkoli vyučující ji má kdykoli k dispozici. Ale také to, že organizace hodiny a její využití závisí výhradně na vyučujícím. Interaktivní tabule není cílem, ale prostředkem.
Nikdo netvrdí, že bez interaktivní tabule nelze žáky nic naučit. Už jen proto, že bychom tvrdili, že jsme těch mnoho let před jejím zavedením do školy nic nenaučili. A to jistě není pravda. V kterémkoli okamžiku vzdělávacího procesu záleží vždy a výhradně jen na osobnosti učitele. Ten buď naučí s i bez moderních pomůcek nebo prostě nenaučí. Interaktivní tabule jen může tento proces zpříjemnit.
Jako největší důvod pro její využívání vidím to, že svět kolem nás se také nezastavil v době, kdy jsme začali psát na hliněné destičky nebo před dvěma sty lety začali psát křídou na tabuli. Každá z aktivit, která se na interaktivní tabuli odehrává, je samozřejmě nahraditelná aktivitou zcela jinou, ke které technika není potřeba, stejně tak jako je nahraditelná úplně každá aktivita, kterou se žáky děláme.
Je samozřejmě mnoho věcí, na které je potřeba si při využívání ICT ve výuce dávat pozor. Jednou z těch nejdůležitějších je nutit děti ke komunikaci, k odůvodňování toho, co právě dělají, k obhajobě vlastního úsudku. Ale to je zase to, na co je potřeba myslet stále.
S jakýmkoli využitím techniky je pak spojeno jedno obrovské riziko – je to jen technika! A tedy věc závislá na proudu, věc složená z mnoha komponentů, a tedy závislá na tom, jestli všechny ty části budou fungovat. Ale to bychom se museli v životě bát nastartovat auto, pustit pračku nebo troubu. Prostě interaktivní tabule je jen další z prostředků, které nám mohou trošku zpříjemnit hodinu a udělat ji zajímavější a pro děti atraktivnější.
